Proč má tolik zvířat pruhy či skvrny

Je jasné, že zvířata mají rozdílné zbarvení, samozÅ™ejmÄ› nikoliv bez úÄelu. Pro mnohá z nich je dokonce otázkou života Äi smrti, neboÅ¥ právÄ› na barvÄ› záleží, zda se budou moci ukrýt pÅ™ed predátory Äi potenciální koÅ™istí. Je proto až s podivem, když se nad tím zamyslíme, kolik zvířat má na sobÄ› pruhy Äi skvrny. Ani ty zde vÅ¡ak nejsou zcela bezúÄelnÄ›.

 

 

Z tohoto důvodu je zajímavé se podívat, jak moc se v tomto ohledu liší zbarvení býložravců a masožravců. Když se nad tím totiž zamyslíme, uvidíme, že je zde poměrně velký rozdíl.

 

Pokud jde o masožravce, tak právÄ› na nich Äasto najdeme tmavé skvrny Äi právÄ› pruhy. Příkladem může být leopard, v naÅ¡ich podmínkách pak například mourovatá koÄka divoká Äi rys. Tato zvířata pak mají nÄ›co spoleÄného: loveckou taktiku. Loví ze zálohy, kdy se pÅ™iblíží ke své koÅ™isti co nejblíže je to možné a následnÄ› zaútoÄí.

 

To samozÅ™ejmÄ› vyžaduje, aby nebyli až do poslední chvíle zpozorováni. Pokud by totiž koÅ™ist jen zavÄ›tÅ™ila jejich přítomnost, utekla by a celý lov by byl zmaÅ™en. To samozÅ™ejmÄ› znamená, že musí mít i barvu, která splývá s okolím. A právÄ› zde skvrny Äi pruhy pomáhají, neboÅ¥ žádná zem není jednolitá. SluneÄní svÄ›tlo i podrost na ní vytváří stíny i oblasti s různými barvami.

 

 

Pokud se zaměříme na býložravce, pak i ti mají skvrnité zbarvení. Jelenovití i zajícovití mají například bílou skvrnu na zadní Äásti tÄ›la. To se může zdát kontraproduktivní, neboÅ¥ je snadno vidÄ›t, avÅ¡ak ve skuteÄnosti má svůj úÄel. Slouží totiž jako varování pro ostatní. Když se totiž zvíře na útÄ›ku pÅ™ed predátorem Äi jinou hrozbou rozbÄ›hne, je ona skvrna jasnÄ› viditelná a pohybuje se nahoru a dolů. Tím ukazuje ostatním, že je zde nÄ›jaké nebezpeÄí, pÅ™ed kterým je dobré zmizet.

 

Není tedy divu, že je zbarvení zvířat tak komplikované. To jsme se totiž jeÅ¡tÄ› ani nezmínili o pestrém peří ptáků Äi jasných barvách nÄ›kterých tropických žab. I ty totiž mají svůj důvod.

Funguje na zvířata pozitivní motivace?

Velmi dlouhou dobu pÅ™evládal názor, že zvíře lze pÅ™ivést k posluÅ¡nosti pouze tehdy, pokud se nás bude bát. To platilo jak u psů, tak například i u cirkusových zvířat. A je pravdou, že nauÄená bezmoc celkem vycházela, aÄkoliv zde nÄ›jaké incidenty byly.

 

V poslední dobÄ› se vÅ¡ak, pÅ™edevším díky pokroku v psychologii i porozumÄ›ní fungování mozku jak u lidí, tak u zvířat zaÄíná objevovat názor, že to ve skuteÄnosti není ani zdaleka ta nejlepší metoda, a že existují efektivnÄ›jší způsoby, jak zvíře uÄit.

 

 

Jedním z těch, které jsou v posledních letech stále populárnější, je i metoda pozitivní motivace. Zde se klade důraz nikoliv na trestání, nýbrž na důsledné odměňování za jakýkoliv pokrok. Ukazuje se, že pokud je prováděna správně, je možné s ní dosáhnout velmi dobrých výsledků.

 

Proto je používána například cviÄiteli v zoologických zahradách, když například potÅ™ebují nÄ›které ze zvířat pÅ™ipravit na lékaÅ™ský zákrok, byÅ¥ i jen odebrání krve. V relativnÄ› krátké dobÄ› jej mohou nauÄit tomu, aby si ji nechalo odebrat nejen dobrovolnÄ›, ale dokonce s radostí.

 

 

Zde je dobré poznamenat, že na rozdíl od psů Äi cirkusových zvířat, která v podstatÄ› nemohou utéci, u tÄ›ch chovaných v zoo to tak docela neplatí. Pokud je jim výcvik nepříjemný, jednoduÅ¡e se seberou a odejdou do jiné Äásti svého výbÄ›hu. I to je důvod, proÄ na nÄ› silové metody neplatí.

 

Musíme však mít na paměti, že tuto metodu je potřeba provádět dobře. Existuje bohužel mnoho lidí, kteří si ji vykládají mylně a podle toho se také chovají. Výsledkem jsou pak nevychovaní psi, kteří jsou postrachem okolí. Ti pak dělají pozitivním metodám špatné jméno.

 

Proto, pokud o ni máme zájem, je dobré si najít skuteÄného odborníka, který nám vÅ¡e ukáže a vysvÄ›tlí. PÅ™eci jen, studium z knížek nám dá pouze omezené množství informací, a pokud nás nikdo neupozorní na chyby, které dÄ›láme, následky nemuís být pÄ›kné. Proto je i zde dobré postupovat obezÅ™etnÄ›.

Mám ráda zvířata

Myslím si, že každé dítě by si přálo mít doma nějaké zvíře. A je úplně jedno, jestli by to zvíře bylo malinké anebo veliké. Protože já sama moc dobře vím, jak i já, jako malé dítě jsem si moc přála mít nějaké zvíře doma. Jenomže nejhorší na tom bylo, že právě moji rodiče mi žádné zvíře nechtěli dovolit, protože oni byli stále v práci a dělali na směny. A dělali na tři směny, a to jak ranní, tak také odpolední a také noční směny. Já jsem to ještě moc nechápala, protože mi bylo osm let a mě často hlídala babička anebo sousedka. A měla jsem ještě mladšího sourozence, a to bratra, který byl o dva roky mladší, takže i on si přál nějaké zvíře.

A samozřejmě jako každé dítě, taky i my jsme si přáli mít doma psa. Protože se psem je opravdu největší zábava a dá se také pořádně vycvičit, takže s ním potom můžete chodit také na procházky a dělat různé blbosti, které mají rády děti. Proto jsem si řekla, že až budu veliká, tak svým dětem také pořídím samozřejmě nějaké zvíře, když o tom budou snít a budou ho chtít, protože alespoň takhle se naučit také nějaké odpovědnosti. Kde jinde by se člověk měl naučit zodpovědnosti, než bude mít dítě, jako například na štěňátku anebo na koťátku? Samozřejmě, že se takhle zvířata využívat nesmí, ale když už člověk chce mít nějaké zvíře, proč by to nemohlo být třeba pes anebo kočka?

Já sama jsem také spíše vždycky dbala na to, aby zvíře bylo spíše praktické a malé, Takže jsem svým dětem chtěla prvně pořídit králíka nebo křečka. Nejraději křečka, protože on žije pouze dva roky, takže bych si alespoň ubezpečila, jak se děti starají o zvíře a také jaký k němu budou mít vztah. Ovšem ale neberte mě někdy vážně, protože každý člověk je jiný, a to samozřejmě platí i o dětech. I každé zvíře je jiné. A ne každé zvíře se může hodit do nějaké rodiny. Opravdu záleží to na vkusu a na povaze každého živého tvora. A jaké je vaše nejoblíbeněji zvíře?